Jan Rezek: S trenérskou rolí se sžívám

Jak se cítíš jako hráč třetiligového béčka?
Cítím se dobře, samozřejmě tím, že nemám tolik času s béčkem i trénovat, tak jsem tam většinou na dva, ale občas i jen na jeden trénink týdně. To samozřejmě není ideální, ale kdybych trénoval víc, tak bych nestíhal tréninky s dorostem, takže to musíme takhle mixovat. Zatím to zvládám, i když to není úplně jednoduché.

Jaké to je, když máte kolem sebe s Admirem Ljevakovićem samé mladé hráče?
Jsou to mladí kluci, někteří začínají s dospělým fotbalem a zvykají si na něj. Sami vidí, že to není taková sranda, jak si myslí spousta mladých kluků. Hodně mládežníků obecně si myslí, když vidí velký fotbal, že by ho mohli v klidu hrát, ale ta realita je pak trošku jiná. Musím říct, že talentované kluky tu máme, teď jde spíš o nastavení v hlavě, aby si v ní nastavili, že se fotbalem chtějí živit a musí tomu dát vše. Myslím si, že jsou na dobré cestě, i díky tomu, že jsme teď dvakrát vyhráli, tak se nám bude lépe dýchat a kluci viděli, že když budou jezdit po prd..., tak budou posouvat svoje hranice.

Máš vedle v sebe Tadeáše Vachouška, který by věkem mohl být tvůj syn...
To už jsem měl i v Příbrami, do týmů poslední roky přichází hráči, kterým je sedmnáct nebo osmnáct a jsou dvacet let ode mě. Táďa ale i Máťa (bratr Tadeáše) to v sobě prostě po taťkovi mají a platí na ně asi to samé, jako jsem říkal u minulé otázky. S dospělým fotbalem začínají a musím říct, že je super, že si tím prochází. Berou to dobře, Táďa už byl v kádru áčka i do zápasu párkrát naskočil, ale maká za béčko a tak to má být. Můžu potvrdit, že tahle cesta je výborná, sám jsem si prošel třetí ligou, pak druhou ligou a až pak jsem se dostal do ligy. Všechno má svůj vývoj a pokud všichni kluci v béčku na sobě budou makat, tak mají budoucnost.

Vedle hraní jsi se už také zapojil do trénování, tak jak jsi se sžívám se svou rolí asistenta trenéra u týmu U19?
Sžívám se s tím pořád, sice už mám hotovou trenérskou licenci "A", ale je to pro mě nové, protože jsem do konce minulé sezóny hrál. Je to pro mě náročné všechno vidět z té druhé strany. Snažím se v tom nehledat vědu, spíš jen pomáhat klukům se rozvíjet, ukázat jim, co je potřeba zlepšit v určitých ohledech. Třeba v té agresivitě, protože dneska už ty kluci umí s balónem víc než jsem uměl já v jejich věku, ale zase já na druhou stranu jsem měl tu vůli a chtíč se prosadit. To u nich v některých chvílích postrádám, občas to vypadá, že si to jdou jen užít, zahrát si, aby u toho dobře vypadali, ale to bohužel nestačí. Ukázal nám to poslední zápas s Chrudimí, která na nás agresivně nastoupila.

Zmínil jsi, že máš vystudované trenérské áčko, což je celkem neobvyklé, protože málokdy to hráči zvládnou během kariéry...
Já jsem měl předtím v klubu domluvu, že mě uvolní. Nebylo to tak časově náročné, bylo to 10 nebo 12 bloků po čtyřech dnech a já věděl, že chci trénování zkusit, takže jsem do toho šel. Teď bych se chtěl zkusit přihlásit na profi licenci, tak uvidíme.

Máte nějak rozdělené pravomoce s hlavním trenérem Ondrou Prášilem?
Pravomoce jsou jasné, Ondra je hlavní trenér a já jsem v uvozovkách servisman a koukám mu pod ruce, protože už toho má hodně odtrénováno. Odkoukávám hodně věcí i kolem administrativy, protože to je pro mě nové, třeba práce s programem XPS. Je super, že když mám nějaký rozdílný názor, tak jsme schopný o tom debatovat a řešit to. Všeobecně musím říct, že v trenérské kabině mládeže je super parta a těším se sem každý den.

Byl jsi vždycky braný jako srandista, však jsi také prošel školou Pavla Horvátha, tak jak složité je teď ze sebe udělat vážného trenéra Rezka, když je to potřeba?
Není to vůbec těžký, nemám s tím žádný problém. Snažím se chovat furt stejně, beru to, jak to cítím. Pokud je příležitost udělat si srandu, tak je to v pořádku, ale když je čas pracovat, tak tam už na srandičky moc prostor není. Když je potřeba na tréninku zvýšit hlas, tak ho zvýším. Klukům od začátku zdůrazňujeme, že nikdo nebude nikoho peskovat, když špatně přihraje, ale spíš nám jde o ten jejich přístup, aby byl stoprocentní. To je asi to jediné, co nás může nakopnout k tomu, abychom ten hlas zvýšili.